Úloha finanční gramotnosti v dnešním světě

Přestože je od roku 2003 na základních školách povinná výuka finanční gramotnosti, stále je mezi obyvateli České republiky mnoho těch, kterým finanční gramotnost nic neříká. S penězi, kterými (ne)disponují neumí zacházet, vytloukají klín klínem, tedy dluhy splácejí dalšími půjčkami a dostávají se tak do neuvěřitelného koloběhu existenčních problémů.

Zdravé finance, člověk v pohodě.

Finanční gramotnost

Co je finanční gramotnost? Je to soubor znalostí a dovedností, které člověku umožňují porozumět financím a správně s nimi zacházet v různých životních situacích. „Bohužel“, neexistuje žádná meta, podle které by bylo možné říct, že je člověk finančně (ne)gramotný. V rámci rozvoje informačních technologií, díky kterým můžeme transakce a všechny ostatní finanční procesy provádět online, se začínáme finančně realizovat mnohem dříve než předešlé generace. Proto je výuka finanční gramotnosti na základních školách více než potřebná, neboť jak říká staré moudro, „Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.“. Impuls pro výuku přišel v době poslední světové ekonomické krize. V roce 2008 byla dokonce vytvořena Mezinárodní skupina pro finanční vzdělávání. V roce 2007 spojilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy s Ministerstvem financí síly a vydaly tzv. Standardy finanční gramotnosti, které byly postupně zařazovány do rámcových vzdělávacích programů ve středním vzdělávání. Jistou motivací pro žáky je i školní soutěž na podporu vzdělávání v oblasti financí, která funguje od roku 2009.

Roviny finanční gramotnosti (podle OECD – Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj)

OECD rozlišuje tři základní roviny finanční gramotnosti:

·         základní vrstva,

·         vyšší úroveň,

·         nejvyšší úroveň.
Neznalost financí neomlouvá.

V základní vrstvě jsou obsaženy principy, ke kterým není třeba mnoho matematických schopností. Ve vyšší úrovni finanční gramotnosti člověk bývá schopen principy základní vrstvy aplikovat v praxi. Nejvyšší úroveň zahrnuje schopnost aplikovat všechny principy ve složitých souvislostech a konkrétních, odlišných životních situacích i s ohledem na svůj sociální (nejen finanční) život. Tyto roviny, které můžeme nazvat kognitivními složkami, se dají naučit ve škole. Finančně gramotná rozhodování ale ovlivňují i nekognitivní faktory, které vzdělávací proces bohužel ovlivnit nedokáže.

Kognitivní složky jsou dále děleny na tzv. kognitivní faktory. Ty jsou rozděleny do tří oblastí: fakta, procesy a situační posouzení neboli kontext. V obsahové části se bavíme o základních pojmech, jako jsou např. peníze, transakce, půjčka apod. a o základních operacích s penězi (platby kartou, hotově, složenkou atd.). Žáci si také zkouší naplánovat a spravovat rodinný rozpočet, učí se posuzovat rizika a očekávaný zisk. V procesní fázi se vyučuje identifikaci finančních informací, jejich analýze, posouzení v širších finančních souvislostech, a nakonec aplikaci znalostí při řešení praktické situace, při které je třeba dojít ke zdárnému řešení, např.: „Člověk pracuje za 70 Kč na hodinu, dvanáct hodin v měsíci. Každý měsíc polovinu výdělku odloží stranou. Kolik měsíců musí pracovat, aby mohl jet na výlet za 3 000 Kč?“. V situačním kontextu je obsaženo vzdělávání a práce, tedy posuzování různých nákladů, pracovní právo apod. Věnuje se individuálním potřebám (náklady na zábavu a volný čas, nákup elektroniky, smlouvy s operátorem, …) a společenské odpovědnosti.

Co se ve škole již nevyučuje, jsou zmíněné nekognitivní faktory. Těmi jsou např. přístup k informacím a vzdělání, přístup k samotným penězům a finančním prostředkům, osobní postoj k finančním otázkám a skutečné jednání, utrácení a ukládání peněz.

V současnosti můžeme zaslechnout z různých koutů větu „Vy mladí si nevážíte peněz, neumíte s nimi zacházet.“. Je to možná pravda, ale proč? Protože mladým častokrát nedá společnost šanci, naučit se zacházet s penězi. Ukázkou může být např. složitost získání hypotéky pro mladý pár. Přitom stačí taková maličkost, jako je kapesné (pokud je zde možnost). Řekněme, že svému dítěti, kterému zaplatíte školu, dojíždění, jídlo, energie, kroužky apod., dáte 200 Kč měsíčně na „vlastní zábavu“. Nic víc, nic míň. Pokud utratí vše hned první týden, je to jeho problém. Zbylé tři až čtyři týdny utrácet nebude. Postupně se naučí vycházet s málem, začne šetřit, rozumně nakládat s penězi, a tím přesvědčí své rodiče, že mu mohou kapesné zvýšit, nebo naučí tomu, že pokud chce víc peněz, musí si je vydělat a začne uvažovat o brigádě. Vzdělávání v oblasti financí není jen úlohou školy, ale především úlohou rodičů, kteří jdou svým dětem příkladem.